Mekko-store
Košík
0
U vás doma ve středu 27. září Vše máme skladem
Přehled článkůNa přehled článků
Instagram
Sdílet

Eva Pospíšilová: Sabina už tady není

Škvírou mezi dveřma vidím, že má Pú hlavu otočenou ke zdi, což je konečně záminka pro to, abych vešel, stejně jako tisíc policejních bot přede mnou, a puntičkářsky mu ji narovnal.
Vsadím se, že kdyby Sabina věděla, kolik fízlů se bude potulovat po jejím pokoji, znovu by pověsila na kliku ceduli Zákaz vstupu . Vždycky byla bystrá a tvrdohlavá. Naučila se číst a psát rychleji než já a dokonce mi pomáhala otevírat zavařovačky, když jsem si chtěl dát k nedělnímu obědu okurku. Neměl jsem ponětí, jak to dělá, ale po čase, po tom, co otevřela dobrou desátou sklenici, jsem došel k závěru, že Sabina není rozhodně tak křehká, jak se na první pohled zdá, a že vůči mně dost možná pociťuje i mateřský pudy, což se jí kolikrát dařilo maskovat za krutou jízlivost.
 
Ty chcípáčku Honzíčku. Vysadím si tě za krk, jestli nevidíš na slunce.
 
A teď je pryč, a jestli je mrtvá, jestli mě náhodou pozoruje, musí se ušklíbat nad tím, jak místo onanie z toho nastálýho ticha po nocích brečím.
Jsem bos a nohy se mi boří do huňatýho zelenýho koberce. Pomalu se šourám doprostřed místnosti a vnímám tu podivnou samotu, která dýchá z psacího stolu, z postele i ze všech pootevíraných skříněk a šuplíků, a lechtá mě v krku.
Sabina moji přítomnost nijak nekomentuje, ale stejně se snažím zachytit její hlas, vztek a tichej smích, něco, co by dokazovalo, že je pořád živá. Automaticky si začnu škrábat ukazováčkem palec, což dělávám, když jsem nesvůj. Seš nechutnej, Honzíčku. 
 Napadne mě, že si možná psala deník, protože to holky někdy dělávají, ale neodvážím se hrabat v jejích věcech, tak, jako to udělalo tisíc policejních rukou přede mnou.
Znal jsem ji vůbec? Jaká byla? To je ta správná všetečná otázka. Kam by schovala něco, co pro ni mělo zvláštní význam? Ve svojí přímočarosti by to nejspíš nechala někde na polici, aby na to každej viděl, pyšnila by se tím, stejně jako se pyšnila medvědem Pú a vystavenýma knížkama, ze kterých už dávno vyrostla.
Nikdy dřív jsem neměl možnost prohlédnout si její věci takhle zblízka. Sošky z výtvarky, tarotový karty, vypsaný fixy, hokejový kartičky, panenku, který Sabina nakreslila na čelo jizvu ve tvaru blesku, fotky, na kterých je s mámou a s tátou, fotku, kde jsme jenom my dva a házíme si s míčem... Je úplně vepředu a rámeček má čistej, bez prachu.
Jsem poslední vzpomínka na Sabinu.
Ve skříni jsou její šaty, vyrovnaný vedle sebe. Ty bleděmodrý, co měla nejradši, chybí, ramínko je bez nich prázdný, a na dřevěným dně šatníku se válí kopačky, pantofle a jedna malá mrtvá můra. Po Sabinině zmizení se nikdo neodvážil vyslovit smrt . Z toho slova se stalo příšerný tabu, který ale začalo moje rodiče pomalu požírat zevnitř, a když jsem šel jednou uprostřed noci na záchod, slyšel jsem, jak to slovo máma pořád dokola opakuje, donekonečna si drhne ruce mýdlem a potichu brečí.
 
Točím se v kruhu, můj svět se smrsknul na jednu neustále se opakující kapitolu.
Fízlové chodí k nám domů, všechno si prohlíží a vyslýchají nás. Vyslýchají každýho, kdo mohl Sabinu znát alespoň od vidění, každýho, kdo ji neznal, ale aspoň jednou ji potkal... Každýho. V tomhle jsou vážně precizní, stejně jako v nošení bahna do máminy nablýskaný kuchyně. Ta se ovládá, nic na to neřekne, každej večer vytírá a je čím dál víc strnulá.
 Maminka je zvyklá svoje problémy uklízet, Honzíčku. Moc drobíme. 
 Do reality se vrátím ve chvíli, kdy ucítím pod rukama Sabiny prostěradlo. Má modrou barvu a ještě pořád je na něm pár drobků od sušenek. Máma je nevyhodí a nevysaje, možná je schovává jako důkazní materiál, i když je definitivní – všechno je definitivní – že už to dlouho nepotrvá a fízlové se k nám nevrátěj. Přestane k nám chodit i ten detektiv v polobotkách, co měl počáteční tendence se zouvat.
A možná mama ty drobky schovává, aby tady prostě byly, kdyby se Sabina vrátila a chtěla dojíst to, co předtím nestihla.
Ta představa je tak absurdní, až mě rozesměje, hrubě a drsně, smích mi vibruje někde v žaludku.
Pú na mě nehnutě zírá, plyšovou tvář plnou výsměchu. A já se taky nemůžu přestat smát a smích mi vylézá z nosu i z krku, když se svezu po modrým povlečení zpátky na koberec a zvracím.
Slyším auto na příjezdový cestě, někdo vypne motor a dveře bouchnou. Potom se ozve klapot polobotek, jsou to přesně ty polobotky, na který bych s chutí zapomněl.
„Honzo?“ zavolá mě máma.
„Honzo?“ zavolá mě táta.
Nechtějí otevřít bez mojí přítomnosti, jako kdybych snad byl zlu-vzdornej molitan, kterej do sebe vsákne neštěstí celý rodiny. Neodpovídám a místo toho sleduju, jak se mi sliny vsakujou do trička. Nakonec uslyším bouchnutí dveří a vím, že máma s tátou nechali detektiva vejít.
Dojdu zpátky ke skříni a vlezu si do ní.
Pohltí mě tma, ale není to přesně taková tma, jaká zatíná do lidí nehty o půlnoci, když se budí strachem z nočních můr. Tahle je příjemná a snad umí i uchlácholit.
Hlas detektiva vnímám tlumeně a z dálky, neumím rozeznat jednotlivý slova. A máma s tátou mě nehledaj.
Chtěl bych se ti alespoň trochu podobat, Sabino, a snad si s tebou vyměnit místo a osud. I za cenu, že teď někde venku pliveš kusy zetlelých listů, za nehtama máš bahno a země tě pomalu vsakuje do sebe.
Znovu a zase přemýšlím o tom, jestli existuje možnost nějakýho vzkazu, kterej by pro mě zanechala. Občas, když nakukuju škvírou do jejího pokoje a vidím Púa, mám chuť ho rozpárat a probírat se donekonečna jeho plyšovýma vnitřnostma, hledat v nich alespoň jeden docela zapomenutej lístek s nápisem: „Žiju.“ Anebo: „Mám tě ráda, blbečku.“
Šaty voní medem a taky zatuchlinou, protože se ta skříň za poslední měsíc otevírala zřídka. A voní jako Sabina a na omak jsou stejně jemný jako její vlasy. To vím docela přesně, protože jsem v jejich blízkosti strávil spoustu času.
Když mi bylo šest, Sabina už četla pomalu jako mistr, přetahovala nám deku přes hlavu a otáčela jednu stránku za druhou, potichu a docela legračně artikulovala, zatímco já jsem musel držet baterku, svítit a mlčet.
Z jejích šatů voní každá šťastná vzpomínka.
Kdybych byl fízl, prohledal bych všechno, celej svět, klidně i každou stránku Bible, protože když není tělo, musí být aspoň odpověď.
Nevím, jestli by se mi ulevilo, kdyby ji našli v lese, zahrabanou u kořenů borovic, s němou tváří, kterou v posledním okamžiku bytí prorůstal strach. Možná bych se pak prostě akorát přestal starat, jestli onemocním. Šel bych ven nahý a obnažený, přes celou ulici, šel bych tak dlouho, dokud bych neopadal od všech myšlenek, vizí a masa.

 
Místo pod dřevěným ramínkem, kde dřív visely bleděmodrý šaty, zeje prázdnotou. Stoupnu si tam. 
 
 
Text získal 1. místo v literární soutěži

Líbilo se? Nezmeškejte další články na blogu Mekka!

Vložte svoji e-mailovou adresu a až vydáme další článek, pošleme vám na něj odkaz.
Díky, že náš blog sledujete.
 

Newsletter

Můžete se kdykoliv odhlásit.

Další články

Více článků na Blogu
© 2014 - 2017 Mekko Store s. r. o.
Oficiální e-shop šatních ramínek Mekko
facebookgoogle+youtubeinstagram