Mekko-store
Košík
0
U vás doma ve středu 22. listopadu Vše máme skladem
Přehled článkůNa přehled článků
Instagram
Sdílet

Alina Kulakovská: Anamnéza

Všechny rozhovory
Které  už nepovedem
A všechna dobrodružství
Které už neprovedem
Všechny výčitky
A všechny díky
za to že byls skvělým
tátou téhle dívky
Ti posílám
Andělskou poštou
Přes Zuzanu
 
“Takhle se nám to za chvíli sesype. Musím dojet ještě pro další šroubováky a šroubky a nemám tu ani vodováhu. Ještě tam ty věci teda neskládej a žádný prudký pohyby ani pohledy a se sprostýma slovama počkej taky radši až to bude hotový, teď je to ještě moc křehký na tvoji kritiku.”
Stojím v novém poloprázdném bytě před polodostavěnou skříní a slyším jak Jirka zavřel dveře. Nemůžu se od toho čehosi, připomínající rozbořenou pevnost, hnout. Nostalgie mě odzbrojila od vlastní vůle.
 
V ložnici rodičů stávala obrovská skříň. Táta byl stejně “dobrý” konstruktér asi jako Jirka. Skříň byla celá trochu nakřivo a jedny dveře k sobě úplně nepřiléhaly a vznikala tak mezi nima znatelná propast, přes kterou se dalo dobře vidět ven, ale ne dovnitř. To bylo moje místo, moje skrýš. Brávala jsem si tam knížky a zůstávala ve vlastním světě třeba i hodiny. Nevím, jak se o mojí skrýši dozvěděla máma, ale tátovi zůstávala utajena, až do dne, kdy měl mě se setrami na starost. Nevím, jestli jsem byla obzvlášť škodolibé dítě nebo to tak mají všechny děti, ale dusila jsem smích, když chodil po bytě a zoufale se mě snažil dovolat. Začal se dívat i pod postele a stoly a nakonec volal mámě, že jsem snad odešla z domu ven, aniž bych mu to řekla. Bylo mi asi osm a můj orientační smysl se od té doby nezměnil, je pořád stejně mizerný, vlastně je až v záporných hodnotách. A tak spíš než o nebezpečí hrozící mi mimo bezpečný domov, se rodiče u mě obávali, že prostě z hřiště za  domem netrefím domů. Mamka mu poradila, kam se podívat. Když otevřel vrzající křivé dveře skříně, našel vysmátou osmiletou s nevinným pohledem. Kéž by to byla jediná vzpomínka na to, jak ho nechávám tápat v nevědomosti a nevycházím mu alespoň na půli cesty vstříc.
 
“To je ti podobný, nechávat nás ve štychu! Ale jasně, jen jsi jdi, když ti bez nás bude líp! Hlavně že ti nikdo nebude kecat do tvýho denního přídělu! K narozkám máme prostě poslat flašku?”
“Tohle se vás netýká, je to mezi mámou a mnou, musím začít žít svůj život jinak, možná to teď nepochopíš…”
“Co bych jako měla chápat?! Jsi sobeckej a opouštíš nás! Opouštíš mě a je ti to jedno,” ječím do telefonu.
“To není pravda…” Neposlouchám ho a ječím dál máminy pravdy a svoje strachy, bez šance ho to nechat vysvětlit.“ A abys věděl, nemáš žádnou zásluhu na tom, kdo ze mě je a čeho jsem dosáhla, to všecko máma.”
Kdybych jen tenkrát dokázala aspoň na moment nahlédnout do budoucnosti a vidět, jak mě některé lži, co řeknu v afektu, budou jednou pronásledovat.
 
“ Upřímnou soustrast, kdybyste cokoli potřebovali….” Lidé postupují ve frontě na podání ruky a vyjádření slov, která pro mě vlastně vůbec nic neznamenají. Upřímnou soustrast. Kolik z nich s ním bylo v kontaktu za poslední roky? Upřímnou soustrast. Kolik z nich to vlastně říkalo upřímně a kolik z nich prostě přišlo dostát společenské konvenci, poplakat nad předčasným odchodem někoho koho sotva znali, uznat jak je to smutné a pak si poblahopřát k vlastní důležitosti, když si řeknou, kolik lidí by určitě ale určitě přišlo na jejich pohřeb. Jen pár lidí se prodralo z  mlhy  předstírání a falše až k mým očím a nepředstíraně nabídli pomoc, útěchu. “Kdybyste cokoli potřebovali….” Potřebuju ještě na pár let svýho tátu, chce se mi křičet. Kdybyste mi ho ještě na chvíli mohli vrátit… Kdyby někdo vůbec mohl. Nebo alespoň čas! Vraťte čas a já se s ním přijdu usmířit mnohem dřív. Přijdu mu říct ta slova, co ve mně měsíce dozrávaly a pomalu se začínaly drát ven. Měli jsme mít ještě moře času, myslím si vztekle. A možná to je ta chyba. Myslet si, že to moře času máme.
 
“Všichni jsou tam větší a starší než já! Některý kluci i o 3 roky, jak mám asi vyhrát kontaktní boj s 15letým klukem? Tati, já to nezvládnu. Já vím, že jsem chtěla chodit na  bojový umění…. Jo, já vím, jako Xena, ale pořád jen prohrávám, zaostávám…”
“Ale prosimtě, to k tomu patří,” zasmál se srdečně, jako bych přehlížela něco naprosto jasného.  “Je jedno že jsou silnější, větší, ty prostě nesmíš přestat bojovat, chápeš? Doopravdy prohraješ, jen když se vzdáš. Jak je chceš porazit, když toho necháš, když nebudeš trénovat? Prostě to nevzdávej a nakopej jim zadky!”
Vyhraný souboj mě stál zlomený palec pravé ruky a kázání od učitelky klavíru, že jsem přišla o další koncert. Ale ten pocit vítězství je ve mně dodneška. Ale když jsem o tom říkala tátovi, zasmál se, byl rád, ale žádné velké reakce jsem se nedočkala. Kolik let mi trvalo, než mi došlo, že mu to přišlo jako samozřejmost. Až nad jeho nemocničním lůžkem, když zjistil, že budu prodlužovat o rok studia. Máma vyváděla, lamentovala, nemluvila se mnou a pak zas mluvit nepřestávala. A táta se jen smál, jako bych zase přehlížela něco naprosto jasnýho.     
 
“Byl to zbabělec a alkoholik a ty jsi ho glorifikuješ! Člověk se má respektovat za života a ne po smrti!  A copak si nepamatuješ, jak nám ublížil?” A v tu chvíli mi to všechno došlo.
“Ublížil hlavně tobě, mami! Vy jste si ubližovali navzájem a neměli jste nás do toho vůbec zatahovat! Já si teď prostě vybírám to dobrý, co ve mně nechal, aby mě ovlivňovalo, a ne to zlý. Nebyl dokonalej a vztek mi ze začátku taky pomáhal, jenže nakonec se vztek stejně změní v hnusnou zahnisanou ránu, kterou musíš vyčistit, jinak tě celou otráví. A já nechci být otrávená, mami. Já se nechci dál hroutit pokaždý, když se máme jít dívat na pitvu. Nechci každý den zažívat strach z představ, co všechno se dneska komu může stát.”
“Takže on byl ten skvělej rodič? Od něj si odneseš nejvíc? Já tě podporovala, já všecko zařizovala…”
“Mám tě ráda, mami. Jsi skvělá máma. A nic na tom nemění ani fakt, že on byl chvílema taky skvělej táta.”
           
“Musíš pozorovat splávek. Když splávek půjde dolů, prudce zvedni prut, podsekni to. Ták. A pak budeš prostě tahat. Ale neboj, já budu hned tady vedle a ty mě prostě zavoláš, kdyby šel splávek dolů, jo?” Je mi pět a táta mě konečně vzal na ryby. Jen já a on. A kapři. Až do chvíle když přijel další rybář a táta šel za ním. Poučena instrukcemi, které ani nebyly míněny vážně, protože šance že kapr zabere tak rychle byly mizivý, důležitě jsem seděla na rozkládací židličce a nespouštěla oči ze splávku. A on se pohnul! On se nejenom pohnul, on přímo zaplul pod hladinu! Máme rybu!! “Tatíííííí!” Co to říkal? Jasně, podseknout, potáhnout….”Ááááááá, pomooooc!” Zapomněl se mi asi zmínit, že kapr bude tahat taky. A mnohem víc než já. Po břiše s prutem v ruce jsem sjížděla sráz k řece. Až když jsem se už už viděla plavat ve vodě s kaprem, mě někdo popadl za nohu. Kapr si vybojoval svobodu, já prut a my dva s tátou dohromady jsme si vybojovali pořádný výprask od mámy za moje do krve poškrábaný břicho, ruce a kolena.
“To nevadí, že nám uplaval, nebreč. Vedla sis výborně! Jen příště pojedeme radši asi na běličky… “
“A co když doopravdy spadnu do vody?”
“My s mamkou tě vždycky chytíme.”
“Co když tam zrovna nebudete?”
“Tak věřím tomu, že to hravě uplaveš.”
 
V zámku zašramotily klíče. Bouchly dveře. Páni, uběhly hodiny. Nostalgie měla u mě opravdový promítání. Nejsem si ale jistá, co byla vlastně pointa. Snad že… uvědomila jsem si vlastně někdy, jak moc pro mě znamenal? A že máma může být ten nejsilnější člověk, co znám a táta možná byl slaboch, ale že díky němu se nenechám tak snadno zlomit? Na kolik vás může ovlivňovat člověk, který tu už vlastně ani není?
“Hypnotizuješ tu skříň, jestli se sama nesloží?”
“Za pokus nic nedáš. Co ti tak dlouho trvalo?”
“No řekl jsem si, že vlastně nemáme na co pověsit šaty. Tak že ještě koupím šatní ramínka. V Baumaxu jsem si myslel, že se ti líbila ta v Obi. Tak jsem tam jel přes celý město, abych si uvědomil, že ty co chceš, mají v Baumaxu.” Srdečně jsem se zasmála. No není báječný?
“Tak snad abych se vrhnul na tu skříň, i když myslíš, že to za to stojí s tím bojovat?”
“Rozhodně by ses neměl tak snadno vzdávat!”
 
 
Text získal 2. místo v literární soutěži

Líbilo se? Nezmeškejte další články na blogu Mekka!

Vložte svoji e-mailovou adresu a až vydáme další článek, pošleme vám na něj odkaz.
Díky, že náš blog sledujete.
 

Newsletter

Můžete se kdykoliv odhlásit.

Další články

Více článků na Blogu
© 2014 - 2017 Mekko Store s. r. o.
Oficiální e-shop šatních ramínek Mekko
facebookgoogle+youtubeinstagram
Používáním tohoto webu souhlasíte s ukládáním cookies, které jsou nezbytné pro fungování webu.